Lidice pro 21. století - cena poroty za literární práci pro Markétu Koubkovou z 9.D

Žákyně naší školy Markéta Koubková ze třídy 9. D získala cenu poroty za literární práci v soutěži Lidice pro 21. století, kterou převzala na slavnostním vyhlášení dne 19. 5. v Městském Divadle v Kladně.

                                                           Markéto, gratulujeme a přejeme mnoho dalších studijních úspěchů!

Mgr. Nikola Fikarová

Je to… jenom kámen. Nevím, co jsem si představovala pod památníkem padlých vojáků, ale je to prostě jen kámen s vyrytými písmeny. Žádná dusivá atmosféra, žádné chvění kolem páteře ani nábožná úcta. Jen lítost. Bezbřehý smutek, když si uvědomím, kolik jim bylo… a kolik jim mohlo být. Neznámý vojín- 1922–1943. Dneska by žil ve vzpomínkách svých vnoučat, ležel by v označeném hrobě spolu se svou manželkou. Možná už měl nějakou vyhlédnutou, slíbil jí, že se za ní vrátí. Představuju si, že ho hledala, jeho dnes už zapomenuté jméno mezi živými i mrtvými. A místo toho – neoznačený hrob mezi spoustou dalších. Přejíždím očima jejich jména. Byli to obyčejní kluci, za kterými se otáčí holky, jako jsem já. Čím chtěli být? Asi to nebyl voják padlý za vlast. Co je to vlast? Někdo by mi řekl, že domov. Ale nutil by vás domov, abyste nalétávali střemhlav do budov, abyste zabíjeli jen pro ni? Nejsme tím pádem vlastně všichni tak hrozně pitomí sobci, když předpokládáme, že až zase nastane konflikt, budou za nás umírat lidé? Na obou stranách byli kluci, kteří si navzájem plnili těla olovem, v domnění, že dělají dobrou věc pro svou vlast. A to všechno kvůli jednomu člověku, který byl jedním z nejkrutějších v historii, ale pořád to byl člověk, co maloval obrazy, líbal hezké holky, toužil po uznání...  Jak ho můžu soudit? Ale jak bych ho mohla nesoudit? Svět je mnohem složitější, když si uvědomíme, že jsme jen lidé s minulostí i nejasnou budoucností, a ne vraždící stroje.

Dotýkám se kamene, a najednou už mi nepřijde tak prázdný. Spíš plný bolesti, nesplněných přání a smrti. Pláču.